*Janšojski bog*
Gaž to śerlikanje jo było mimo, jo pśišeł južo ten adwentny cas. We tom casu ga jo była južo ta pśěza. Na pśězy su ga te źowća Janšojskego boga pśigótowali, chto dej to byś, chto jo to starše źowćo, a na to smy se ako źiśi teke pśecej wjaselili. Prědne lěto smy do togo wěrili. Mója sotša jo pśecej groniła, a mama teke, až ten bog pśiźo tam najsy wót togo wjelikego duba. Som se pśemysliła: „Wón jo weto taki cysty, taki rědny?!“ Na tom som ja cwiblowała. Ale ja som dłujko do njogo wěriła. To pón tak jo, gaž to tak gronje.
Rownož až pón som była pitśku starša a až som wěźeła, až to njamóžo byś a až to musy byś něchten z Janšojc jo to było weto taka wjelika frejda a pitśku mystiskeg, dokulaž to woblico ga njejo wiźeś było a ta ceła póstawa jo ceło něco wósebnego. A pón smy teke něco bjatowali abo spiwali a smy dostali małe słodkosći a take něco, což jo było we tom měšku, a to źinsa teke hyšći jo tak.
A pśecej jo mama groniła, gaž jo ten Bog šeł wen, „ja musym swětło zašaltowaś, až njebuźo padnuś. Ale ja som pśecej słyšała, te pjenježki we tej kapsy, až wóna něco dajo. Pón som se mysliła, až tak ceło njezemski njamóžo byś, howacej njamógał nic z pjenjezami zachopiś.
*„Bescherkind“ njejsmy žednje gronili*
_Co jo bog śi wobraźił?_ Tak smy gronili. Nichten njejo gronił, až jo ruprajcht nam wobraźił. Rownož ten ruprajcht jo na serbski ten Weihnachtsmann. Abo co sy krydnuła ku gódam? Ně, co sy krydnuł k bogoju? Ale w DDRskem casu su z togo cynili to mě Bescherkind. Ja som kuždy cas tužna, gaž musym to zasej a zasej cytaś. To jo cyste DDR-słowo. Mója mama a te stare luźe njeby rozměli, co jo z tym měnjone. Ale to słowo jo se mjaztym tak wjelgin pśesajźiło a pśiwzeło. Teke dla togo, až jo Lowiza Freitagowa, kótaraž jo měła lětźasetki dłujko to woblekanje Janšojskego boga na starosći, jo teke pśiwzeła to słowo a jo jo rozšyrjała. Něnto akle wóna to dowiźijo, mej smej wěcej razow wó tom diskutěrowałej. Teke jeje mama a śota stej k tomu groniłej Christkind, to jo tradicionelne nimske mě za Janšojskego boga. Ale wóna njejo nejpjerwjej kśěła z tym starym cyniś měś, jo dała se wót togo modernego malsnje pśeznaniś. Ja njamógu to rozměś, gaž luźe, kótarež to lěpjej wěźe, zasej a zasej Bescherkind gronje. Wěcownje to njejo wopaki, ten bog ga wobraźijo, ale to nowe słowe ma wěstu zawinu. Su kśěli se togo słowa Christ wobinuś.
Som we tom teke wjele pśetrała. Som ga była ceptarka, som była cas žywjenja kśesćijanka. To njejo lažko było. Som była kazana k šulskemu raźcu, a tam som dejała se rozsuźiś. Pak budu mě ze źeła pušćiś, pak wustupijom ze cerkwje. Smej se pak dojadnałej na jaden kompromis, som musała móje źiśi z nabóžninskeje wucby wen wześ. Ako wjednica horta som někotare lěta dłujko cełu rědownju źiśi do kśesćijańskeje wucby wjadła. To njejo ten šulski raźc sobu dostał. Gaz to se źinsa pšawje pśemyslijom… W měsće take něco njeby móžno było. Ale how njejo to nichten pśizjawił, to jo ceło normalne było.
*Humprajchty su šli*
W Janšojcach su šli we tom casu teke te humprajchty. Njewěm, lěc to sćo južo raz słyšali. Pśed tymi som měła ja tšach. Pśecej som se mysliła, až to su byli jano gólcy, carne wugótowane, tak ako bubak a carny muž, also te su byli grozne. A te su teke te źiśi bili abo tšašyli a teke wumazali. Ze cazami su nas wumazali. Ale mója sotša jo mě groniła, až to su byli teke źowća a nic jano te gólcy. W 1950ych lětach su te hyšći šli, te humprajchty. Ale te njejsu nic wót tych luźi dostali, te su teke škódu nagótowali. Ceła mań jo se naraz waliła, wšykne pśegótowane, njejsy te woblica wiźeł. Te su měli larbu abo wumazane woblico, to teke wěcej njewěm, ale ja wěm, až som měła wjele tšacha. Som se chowała pśecej we jadnom rožku. A mój nan jo pśecej gronił: „Liebes Kind, krauch‘ in Spind, dass die humprajcht dich nicht findt!“ Pśišli su te južo prědk togo janšojskego boga. Janšojski bog jo pśecej slědnu srjodu prědk gód pśišeł. A te huprajchty su južo tyźeń prědk togo abo pór dnjow jěsnjej pśišli. Ja se myslim, teke tu srjodu. Srjoda ga jo była pśecej ten źeń teje pśězy w Janšojcach.
Adwentny wěnašk smy teke měli w kuchni tak wjelicki plěśony. Ten jo wisał na dece, źož su byli te staśiwy. Mója mama ga jo teke tkała na staśiwach, a te su stojali w našej kuchni. Adwentny wěnašk maju źinsa, taki mały, ale naš jo był pśecej wjelicki wót škrjoka. Cerwjene banty, dlej njejo był wupyšnjony. A pón pšawe swěcki pśiscynjone a zapalone, a na tych njeźelach wjacor smy wšykne spiwali. Z familiju, ale móje kumpanki su pśišli teke. adwentny cas jo za nas był něco wažnego.
*spisała jo Ines Neumannojc*